rozšírené vyhľadávanie
SK | EN | CZ

O živote, práci a slobode…

Prichádza doba, keď si budeme prácu vytvárať sami. Rozhovor Jána Košturiaka s Tomášom Hajzlerom, ktorí spoločne vystúpia na akcii Ži a podnikaj, podnikaj a ži! 13. 6. 2013 v Trnave. Viac informácií a vstupenky nájdete tu.

Zakladatel PeopleCommu, Tomáš Hajzler se věnuje šíření přirozených přístupů k práci a podnikání. Do třiceti let se to snažil "daleko dotáhnout". Více než dvacet let si odseděl ve školách pěti zemí. Bezmála deset strávil na různých manažerských postech tří nadnárodních korporací. Založil tři vlastní firmy. Až přišel syndrom vyhoření. V roce 2002 se pustil do zkoumání světa podnikání a práce v peoplecomm. Od roku 2007 píše blog, založil nakladatelství, přednáší, vede kurzy.


Tomáši, v knize „Peníze, nebo život?" popisuješ svůj příběh, ale i cestu, po které se může vydat každý svobodný člověk – vytvářet si svoji vlastní práci, dělat to, co člověka baví a je v tom mistr. Začnu trochu negativně – vidím kolem sebe mnoho mladých a nezaměstnaných lidí, kteří vystudovali různé hlouposti, mají diplomy, ale nemají práci, mnozí z nich jsou zaměstnaní, ale nemají povolání, pracují jen pro peníze, někteří ani nepracují a čekají, že jim někdo práci přinese. Co s tím?

Žijeme v systému, ve kterém se začínáme na práci formálně připravovat v šesti letech a ty víš lépe než já, jak ta příprava probíhá. Začneme chodit do školy, kde nám z toho, co bychom dělali rádi a dobrovolně, udělají "povinnost”. Protože povinnost nikoho nezajímá, existují známky. Ve škole se tak postupně naučíme dělat, co nás nebaví výměnou za známky a později za peníze a iluzi "po-výšení”. Jde přece o to, to "vysoko” dotáhnout. Protože ve 20. století jsme potřebovali továrníka s továrnou a kapitálem, abychom mohli pracovat, naučili jsme se hledat práci, kterou vytvořil někdo jiný. V dnešním zglobalizovaném, sedmi miliardovaném světě, se však stále větší počet této předdefinované práce stává komoditou. Proč si ji kupovat u drahého slovenského či českého dělníka, když ji za pakatel zvládne někdo v Bangladéši? Zdá se mi proto, že do budoucna bude zájem pouze o práci, která stojí na přednostech konkrétního člověka. Naštěstí, vytvořit si vlastní práci nebylo nikdy snažší.

A jak pomoci této změně? Osobně věřím v sílu příkladů. Myslím si, že lidé se učí především nápodobou. A vidím okolo sebe, kolik lidí mění svůj život potom, co narazili například na člověka, který se dovede uživit tím, co ho/jí skutečně naplňuje. Stějně tak v případě firem. Navíc se objevuje stále větší počet projektů, hnutí a jiných iniciativ, které tuto změnu urychlují. V konečném důsledku si myslím, že to již brzy nepůjde jinak. Kolik lidí bez práce dokážeme jako stát uživit? Ten dnešní stav je neudržitelný a já mám obavu, že nám to již brzy bolestivě dojde.


Učit podnikání, ve smyslu zodpovědnosti za svůj vlastní život, hledání a rozvíjení svého talentu, by se měly už malé děti. Kdo by je to měl učit, když pro většinu učitelů je slovo podnikatel nadávkou a oni sami jsou spíše oběti než tvůrci a podnikatelé?

Často přemýšlím nad tím, jak moc se my lidé nedovedeme přes slova dostat k podstatě. Jak moc nás naše kultura naučila věřit v to, že slovo = skutečnost. Vždyť slovo je jen značka, jakási nálepka, která nám má pomoci v porozumění. Ale přitom je to spíše naopak. Proto si myslím, ať si tomu jeden říká "podnikatel” a druhý jakkoli jinak. Hlavní je, že se bavíme o stejné věci.

Myslím si, že ve výchově máme dvě možnosti. Buď k dětem přistupujeme jako šéfové, mazáci vyžadující především poslušnost a pod-řízení. "Pokud je živíme, budou nás poslouchat!” Následkem této výchovy bude poslušnost, a tedy závislost na autoritě, střídaná občasným vzdorem. A až takové dítě opustí rodiče, bude si hledat jiné autority - šéfa gangu, šéfa v práci, politika, manžela/manželku, prostě jiné lidi, kterým se bude moci pod-řídit, které bude poslouchat, ke kterým bude vzhlížet a kterým bude třeba i občas vzdorovat. Takový člověk nedokáže podnikat, tedy si samostatně rozhodovat o svém profesním i jiném životě. Nenaučil se to. Druhou možností je přistupovat k dětem s respektem a láskou a místo pod-řízení po nich požadovat sebe-řízení, místo poslušnosti zodpovědnost. Přistupovat k nim jako partner, který má samozřejme v roli rodiče nezastupitelnou vůdčí úlohu. Té ovšem nezneužívá k ponižování dítěte. Z takových dětí vyrůstají svobodní a tedy především zodpvědní lidé, kteří už nebudou potřebovat chodit do práce, která je nebaví, aby si vydělali na věci, které nepotřebují a tím se vyrovnali lidem, které nemusí (tak jak tomu v našem systému chodí). Takové děti znají svoji cenu. Nepotřebují se zalíbit. A mám pocit, že pokud se v naší společnosti něco mění, potom je to především rodina. Osobně potkávám zástupy "malých podnikatelů”, svobodných a zodpovědných dětí. Jsem v tom optimistický.


Na konferenci SvobodaNaŽivo potkáváme mladé, kreativní lidi, kteří jsou plni energie. Ale znám i mnoho mladých, kteří nemají potřebné vzdělání nebo schopnosti na samostatné fungování. Možná, že měli, ale ztratili je nebo je jejich okolí přesvědčilo, že nemají. Faktem však je, že uprednostňují práci, kterou jim připraví někdo jiný a zaplatí jim za ni peníze. Práce je pro ně jednoduše jen zdroj obživy. Myslíš si, že se z tohoto stavu dá dostat? Není to možná jen záměr – mít zadlužené a závislé lidi, novodobé otroky?

Být v našem světě skutečným kabrňákem znamená vlastnit, co nejvíc. Čím víc vlastníte, tím větší "někdo” jste. A pokud chcete být opravdu "někdo” a nemáte sportovní, umělecké či akademické nadání, můžete zkusit byznys. Vybudujete firmu a vyděláte peníze. Čím více peněz, tím větší "někdo” z vás bude. Zdá se, že existuje i recept na to, aby člověk vydělal nad-pozemsky mnoho: 1. zmanipulovat zákazníky tak, aby toužili i po tom, co nepotřebují (reklama), 2. zmanipulovat zaměstnance, aby dělali i to, v čem nevidí smysl (a co je často i velmi škodlivé) výměnou za odměnu a vidinu povýšení, 3. zmanipulovat legislativu a veřejné mínění, aby to celé mohlo fungovat. Tedy ano. Já si myslím, že je skupina lidí, v jejichž zájmu je nevědomí a závislost. Gary Hamel ve své poslední knize "Na čem dnes záleží” říká: "Největším rizikem firmy v 21. století není hyper-konkurence, ale informovaný zákazník.”. Myslím tedy, že je to pouze otázkou času. 


Ty se hodně věnuješ své rodině a dcerám. Často hovoříš, že Tě děti obohacují. Já zase znám lidi, které pohltila práce. Nejsou otroky, jednoduše je to baví a jsou v ní úspěšní. Rodina však jde bokem. Je to možná trochu sobectví, skrývané za "obětování se." Jaké máš rady pro mladé lidi, kteří začínají podnikat a zároveň budují svoji rodinu a mají malé děti?

Já o univerzálním receptu nevím. Každý jsme jiní. Pokud je někdo mého založení - tj. hračička, který se rád a často ztrácí ve svých projektech a pak zapomíná na "své lidi”, považuji za nezbytné dávat si "do kalendáře” na první místo čas s rodinou a přáteli, prostě s těmi nejbližšími. Přijde mi, že práce se o sebe přihlásí tak jako tak, ale ti nejbližší často mlčí. Mají nás rádi, rozumí nám, vycházejí vstříc, mlčí, až je někdy pozdě. Toho se snažím držet. Proto první, co si plánuju je čas s Péťou - manželkou, snažím se být den s Valentýnou, s Valérií jezdíme do a ze školy. Víkendy, svátky a prázdniny zpravidla nepracuji.


Znám mnoho lidí, kteří pracují ve firmách, které někdy nazývám "klik klik"- klikají na klávesnici nebo dělají jiné úkony, jejichž celkový smysl někdy uniká. Jsou ozubenými kolečkami ve velkém stroji, které však mají jistoty a dobrý plat. Tebe z tohoto stroje vykopli některé události v životě – smrt babičky a uvědomění si hodnoty času, který v životě máme, Tvoje vyhoření v práci a následný pobyt v "jiném světě", kde jsi mohl být sám se sebou a přeoset si vševhno v hlavě. Většina lidí si toto všechno neuvědomuje, anebo mají strach udělat tento krok a změnit svůj život. Jak to vidíš Ty?

Jestli nás ve škole 15-17 let programují, abychom se (výměnou za domnělý blahobyt) stali kolečky ve velkém stroji, je pro většinu lidí velmi obtížné z toho systému vyskočit. Chce to buď "facku od života” (tak jako v mém případě) nebo silný pozitivní příklad. Osobně za poslední 3, 4 roky potkávám stále větší počet lidí, kteří se jaksi probouzejí. Uvědomují si, že žijí pouze jednou, že mají na tomto světě svoji úlohu, a že největší hřích je promrhaný talent. Chodím stále častěji i do firem, jejichž zakladatelé nebo manažeři se je snaží přebudovat tak, aby v nich lidé mohli být lidmi a tvořit, co je opravdu užitečné a smysluplnné. Přijde mi, že dnešní forma kapitalismu se sype, a že je pouze otázkou času než se sesype zcela. Raduji se proto také z toho, že okolo sebe pozoruji rozrůstající se skupinu lidí, kteří přestávají se starým systémem bojovat, ale snaží se vedle postavit systém nový. Netuším, jak se to bude dál vyvíjet s planetou - přelidnění, klima, zdroje, voda, ... tj., jak dlouho bude Země "obyvatelná”, ale pokud bude, jsem optimistou. Věřím, že jsme schopni dnešní kapitalismus zreformovat tak, aby byl smysluplnnější, zdravější a udržitelnější.


Tomáši, když vidím některé "svobodné firmy", kde si lidé "hrají" a mají kreativně zařízené prostory, mám někdy pocit, že se prezentuje pouze jedna stránka jejich práce. Seděl jsem nedávno s manažery z firem Google a 3M, které mají kreativní pracovní organizaci i svobodu v práci, s možností pracovat na vlastním projektu, ale všichni kromě kreativity zdůrazňovali i silnou schopnost vybírat důležité nápady, škrtat a zastavovat mnohé projekty a soustředit se na výsledek, kde se nakonec měří peníze na účtě. Není chybou, že se někdy stránka kreativity, inovací a svobody odsouvá trochu do pozadí?

To je, pro mě, velmi těžká otázka. Vidím v přírodě, že vše má své tempo růstu, svou přirozenou velikost. V našem, na egu postaveném, světě věříme v Darwinovy závěry a myslíme si, že přežije pouze ten největší, nejsilnější a nejrychlejší. V dobách ne-dostatku a ne-bezpečí možná. Ale dnes? Myslím si, že nadešla doba "správné velikosti”. Můžeme už zřetelně pozorovat, jak moc nás všudypřítomná tupá snaha o nekonečný růst ničí. Před lety jsem se usmíval, když jsem slyšel Thomase Friedmana, jak říká: "Tato planeta má jeden problém, a to, že na ní žije příliš mnoho Američanů.” (ve smyslu životního stylu). Americkým (dnes tedy i naším) smyslem života je "si ho užít”. Já, já, já, jenom já. Naplno. A "užít” rovná se do velké míry nakupovat a spotřebovávat. Bez úvahy o následcích a jiných souvislostech. Toužíme po věcech, které vůbec nepotřebujeme a na které stále častěji ani nemáme. Zadlužujeme se v naději, že už "to” přijde (radost, štěstí, nirvána). A ono to stále nepřichází. Kupujeme si stále lepší auta, domy, svetříky, utrácíme, utrácíme a furt nic. Místo toho, abychom byli šťastní, měli jsme hromady volna (jak tento systém mimo jiné slibuje) pracujeme jako nikdy předtím, trpíme bezprecedentní mírou stresu a úzkosti (údajně už 3 milióny Čechů. 600 tis. jich jsou na antidepresivech).

Na příkladu firem jako je google nebo apple je zřejmé, že pokud by nevyrostli do jejich dnešní mamutí velikosti, těžko by měly možnost změnit svět tak jako ho změnily (i když v případě některých projektů apple teprve čas ukáže, jak pozitivní byly). Takže zdá se, že být velký = mít moc. Moc se dá využít a zneužít. Pokud chce někdo opravdu pozitivně změnit svět, měl by asi vyrůst. Ale vyrůst proto, aby nakrmil nikdy nenasycené krky akcionářů je nemoc, rakovina našeho světa.


Znám firmy, jejichž majitelé se snaží, aby byli jejich zaměstnanci "spokojení a šťastní" a znám i rodiče, kteří podobné "dobro" páchají na svých dětech. Výsledkem je, že jsou lidé zasypáni různými bonusy a privilegii, jejich výkon však klesá a nakonec se ukazuje, že nejsou ani příliš šťastní – podobně jako rozmazlené děti ve zlaté kleci. Štěstí předse vzniká v konfrontaci s neštěstím, radost se kombinuje s trápením, úspěch s neúspěchem atd. Vyrostl jsem z pohádek o trvalém štěstí už jako pionýr. Jaký na to máš názor?

Taky mi přijde, že aby člověk uviděl světlo, potřebuje se nejprve seznámit s tmou, aby si dokázal vážit zdraví, potřebuje si sáhnout na nemoc, stejně tak bez neštěstí pocítíme štěstí jen velmi obtížně. Už jsme o tom mluvili u druhé otázky.... buď k dětem přistupujeme jako "šéf”, jehož úkolem je o děti se postarat výměnou za poslušnost... nebo k nim můžeme přistoupit jako partner (který je sice v roli lídra), ale o dítě "se nestará” (v  tradičním smyslu slova), ale spíše ho vede k tomu, aby se o sebe naučilo starat samo. Ve firmě platí to samé, stačí vyměnit názvosloví. Zaměstnanec místo dítěte a manažer místo rodiče. Starost o druhé vede k závislosti, pasivitě a nesvobodě. Pokud je to něčí cíl, ať o se "o druhé stará”. Já hlasuji proto, abychom rozmontovali klece (ať už zlaté či jiné) a začali se pozvolna učit žít ve svobodném světě. Vždyť je rok 2013. Proč mít ještě dnes otroky a otrokáře? Vždyť příkladů, že to umíme líp je už tolik...


Svoboda a radost v práci je fajn. Když však bude hořet budova, tak musí nastoupit krizový manažer, který zachrání "hrající se děti." Dnešní svět podnikání je plný rychlých a rizikových rozhodnutí, kdy není čas na analýzy rizika a hledání konsenzu. Někdo musí rozhodnout, i když mnohým lidem v dané chvíli naruší jejich "klid a štěstí." Setkávám se často se "svobodnými a hrajícími se podnikateli," kteří jsou tak spokojení a šťastní, že je nakonec zlikviduje konkurent. Co s tím?

Abychom si rozuměli..., pro mě svoboda v práci nejsou "hrající si děti”. Pro mě jsou to dospělí lidé, kteří sdílejí smysl a hodnoty a rozhodli se spolu-pracovat na společném díle. Místo toho, aby jim někdo mocnější a chytřejší říkal, co mají dělat se na tom, co a jak dělat, dohadují sami. Zpravidla to ale není non-stop snaha o koncensus. To by se asi někam nedostali nebo mi místo podniku měli založit debatní klub. Spíše se místo příkazu nebo směrnice shora společně dohodnou a jdou do práce. Tento styl může být zprvu pomalejší (příkaz je zpravidla rychlejší než dohoda), ale koncensus to dlouhodobě bohatě dožene.

To, že si někdo hraje, až ho sežere konkurence, může mít mraky příčin. Řešení vidím v "důlku”, tj. pokud si člověk/firma hraje na tom, v čem je dobrý, co ho baví a co je pro druhé zároveň užitečné, mělo by to dlouhodobě jít. Jestli si hrajete na něčem, co není pro druhé užitečné nebo na něčem, co jste okopírovali od druhých, nemůže to fungovat.


Tomáši, trochu jsem tě provokoval, ale jsem na Tvé straně. Zkus nyní odevzdat několik rad ze života těm, kteří jsou mladí a teprve začínají objevovat svou vlastní cestu.

Rozdávání rad je vždy obtížné. Já mám jen své zkušenosti. Svoji cestu si potřebujeme najít každý sám. Druzí nás mohou jen inspirovat. Mně přijde důležité učit se poslouchat své tělo. Přijde mi, že stejně jako třeba auto má své kontrolky, my máme tělo. Když vrní, je něco v pořádku. Když bolí, něco není dobře. Jedině tělo (a jeho pocity) může člověka navést k tomu, aby dělal, v čem je dobrý, co má rád, s lidmi, kteří mu jsou blízcí. A může mu též říct, že je mimo své nastavení, že žije život někoho jiného. Považuji též za důležité "život neodkládat”. Model "XY let to vydržím” považuji za nebezpečnou iluzi. Pokud člověk něco cítí, měl by za tím vyrazit hned teď. Máme přece jen jeden život na to, abychom udělali to, co tu máme udělat a nikdo nevíme, jak dlouhý bude.

Chcete odoberať newsletter IPA Slovakia?

Zostaňte s nami v spojení s newslettrom IPA a vyberte si, o ktoré informácie máte záujem.

Komentáre

Tento článok ešte nemá žiadne komentáre. Buďte prvý!

TOP články

5 dôvodov, prečo sa zúčastniť na ...Konferenciu Výrobný manažment organizujeme s cieľom ...

KTO STOJÍ ZA Očakávajme neočakávané a ...Každý z nás chce porozumieť budúcnosti, ktorá ho čaká ...

Umelá inteligencia, pomocník náš ...Vedeli ste, že švédska pálenica chce využiť ...

Najnovšie články

R2-D2, C-3POPoznáte robotov R2-D2 a C-3PO z kultového filmu ...

Využitie digitálneho dvojčaťa v oblasti ...V dnešnej dobe, kedy sa každý podnik snaží byť čo najviac ...

Život bez cieľa predsa dáva zmyselO ľuďoch bez cieľa sa hovorí ako o tých, ktorí nevedia ...
Klasická verzia webu
© 2012 IPA Slovakia, All rights reserved